Vším, čím byl, byl rád...


Autoři: Michaela Mikešová
Vyšlo v časopise: Prakt Gyn 2014; 18(4): 287-288
Kategorie: Varia: Sdělení

Je dávno po volbách. Lidé si opět stěžují, jak byli podvedeni, jak měli volit, jak raději někdo vyjel na chatu, protože „proč by měl participovat na něčem neovlivnitelném“. A to tak dopadlo. Navrch má nihilizmus, všeobecná nespokojenost a neúcta. Dívám se od sázavského údolí a vzpomínám na naše učitele porodnictví a gynekologie. A v atmosféře letošního překrásného babího léta mi bylo najednou smutno z výkřiků, více, či méně halasných, mých mladších kolegů, přeinformovaných a instantně graduovaných, kteří opovrhují názory a obavami našich kolegů starších. Jak typické pro současnou společnost, úcta neslyšně pláče zapomenuta kdesi v rohu. Proto jsem se rozhodla si popovídat o jednom z našich učitelů, panu profesorovi Evženu Čechovi, s jeho manželkou a podělit se s vámi čtenáři o jeho celoživotní zkušenost. S paní Hanou Čechovou jsem rozprávěla v malebném údolíčku u rybníka připraveného k výlovu, což vytvářelo dokonalý kontext ke sklizni životních poznatků. Paní Hana vyprávěla o svém nedávno zesnulém muži a jeho názorech a postojích s velkou láskou a nesmírně velmi poutavě.


Prolog

Takto vzpomínával pan profesor na své dětství a mládí.

„..Dolní Počernice byly v tu dobu poklidná vesnička na východním okraji Prahy. Každé ráno zde projel pan Schytil na kole s nůší čerstvých rohlíků a vždy rachotícím blatníkem. Za chvíli kodrcal ulicí pan Trojan s vozíkem, na kterém měl dvě konvice s mlékem. Občas se zde zastavil zelinář ze Všetat. Hezká byla příroda v okolí obce. Z počernického rybníka vytékající Rokytka byla tak čistá, že v ní byli raci a prý také pstruzi. V březích bydlely ondatry. V nedaleké pískovně žila velká kolonie štěbetajících břehulí a sídlili zde také krásní ledňáčci...“

„Jako kluk z vesnice se, na doporučení svého třídního učitele, dostal na Akademické Gymnasium, kam chodily i děti hraběte Kolowrata. Na třídní schůzky jeho tatínek přišel přímo ze služby v železničářské uniformě a s bandaskou. Byl překvapen, že ostatní rodiče jsou ve večerních róbách a do školy studenty doprovázejí komorníci. Když se vrátil domů, řekl mamince: „ Máňo, kam jsme toho kluka dali.“

Na základní škole, ještě jako malý kluk, jsem miloval hvězdy a toužil jsem se stát astronomem. Když jsem jednou jel do hvězdárny v Praze, zapomněl jsem se poněkud při sledování potemnělé oblohy a přijel jsem domů až posledním vlakem. Můj otec na to reagoval ještě ve dveřích tak rychlým forhendem, po němž následoval bekhend, že mě jakékoliv astronomické pozorování oblohy rychle přešlo.

Seznámení

Poprvé jsem Evžena zaregistrovala jako pacientka u Apolináře a byla jsem velice překvapená vlídným přístupem k pacientkám. Řekla jsem si: „To je ale úžasný doktor“. Po letech jsme se setkali na koncertu Ondřeje Havelky a jeho Originálního pražského synkopického orchestru. Jako bonus pro posluchače byla výuka tanců. Tehdy byl „pan asistent“ na parketu nepřehlédnutelný. Po absolvování „bahenního tance“ už jsme tzv. kurz dokončili společně. Pak jsem byla podrobena různým zkouškám, podobně jako ve známem filmu Cesta do Jiljí – turistický pobyt v Západních Tatrách, jedna z četných túr, teď již krásných, byla asi třicetikilometrová a pro začínající turistku to bylo více než dost. Další zkouška byla na vodě. Jako háček jsem vyslechla leccos, ale díky obratnému zadákovi jsme se nakonec „neudělali“. Voda však nebyla zrovna klidná a jeden z Evženových kamarádů se málem utopil. Túry na běžkách jsem, do té doby, taky neznala. Naražená kostrč bolela docela dlouho. Každoročně jsme se vraceli na Šumavu, na manželovu velmi oblíbenou Horskou Kvildu.

Společná práce

Měla jsem možnost s ním pracovat v ordinaci, a tak vím, jak byl odborně zdatný, a to nejen ve svém oboru. Mnohdy pacientku správně nasměroval k dalším vyšetřením a poradil. I když byl nález nepříznivý, vše dovedl vysvětlit tak, že žena odcházela úplně klidná.

V rozhovoru pro časopis Úspěch 9/1994 řekl:“ Nechci být patriot, ale držím palce lékařům, kteří si otevřeli soukromé ordinace. Přeji si, aby u nich nikdy nezvítězil byznys nad lékařským hlediskem. Zejména v našem oboru by korektnost měla zůstat na prvním místě. Nechci zdůrazňovat naši výjimečnost, ale zdraví není zboží, takže s ním nelze obchodovat.“

Zasahovala Vám medicína výrazně do soukromí?

Ano, ale brala jsem to jako přirozenou součást našeho vztahu. Byl zodpovědný, tak šel, když bylo potřeba. Jako správný porodník bral telefony v noci i nad ránem. Nikdy nikoho neodmítl. Občas také, když jsme si dali někde sraz, nedorazil. Vždy ale proto, že dal přednost pacientovi.

Byl i přísný? Působil vždy velmi mírně a altruisticky...

Byl tvrdý sám k sobě, po svém otci zásadový. Vzpomínal, jak byl tatínek přítomen bojům na Masarykově nádraží, přišel zraněn a skleslý. Po válce se rozdávala vyznamenání a jeho tatínek poté, co zjistil, kdo všechno vyznamenání dostane, pozvání odmítl. Nechtěl být v jedné řadě s těmi, kteří se nechovali podle zásad, které ctil. Také lidské křivdy nesl těžce a vůči těm, kteří se jich dopouštěli, dokázal být velmi nepříjemný. Zvláště z minulosti si pamatoval kolegy, kteří jako členové různých schvalovacích komisí komplikovali kariérní postup, či dokonce svým hlasováním rozhodli o zákazu pracovat na klinice. Bohužel je i po sametové revoluci na klinice potkával. To nemohl do konce svého života zapomenout. Dokonce říkával, jak mu to vše připomíná film Všichni dobří rodáci – nestoudnost viníků a krátkou paměť ostatních. Pokoušel se bojovat za nápravu nespravedlností, které postihly nejen jej, ale i jeho kolegy. Hrál za všech okolností fair play a vždy byl ochoten komukoliv a kdykoliv pomoci.

Nadával někdy na někoho?

Ne, byl kulantní, decentní a nosil si vše v sobě. Horší bylo, že se spíše užíral uvnitř a bylo to na něm znát.

Mluvil někdy o svých mladších kolezích?

Pozoroval, jak se kdo vyprofiluje. S chutí se věnoval těm, na nichž poznal, že jsou šikovní a pilní. Poradil i pomohl a dovedl říci, kam má upřít svůj odborný zájem a snažení. Například profesora Caldu přivedl k ultrasonografii. S uspokojením mluvil i o dalších svých žácích, za všechny bych vzpomněla docenta Mašatu nebo docenta Faita a jiné. Někteří jiní ho zklamali, ale s tím se nedá nic dělat.

Měl něco, co na medicíně nenáviděl?

Ne. To rozhodně ne.

Ženy a děti

S ženami to uměl. Byl gentlemanský a duchaplný za všech okolností. Například jednou, poté, co omylem vstoupil na dámskou toaletu, se na něj vyřítila žena s nadávkami a výhrůžkami, ale on se vtipně bránil se slovy: “Ale, madam, já jsem gynekolog“.

Uměl to i s dětmi. Dcera, když se nechtěla učit, tak jí vzal do rybárny na exkurzi se slovy: „Tady pracují lidé, kteří se taky nechtěli učit.“ Také kouření a nadužívání kávy, nebo alkoholu dovedl vysvětlit tak barvitě, že se dcera ničeho nedotkla dodnes.

Byl gynekolog porodník a dokonce zažil jakýsi přerod porodnictví. Jak vnímal mužskou roli u porodu?

Nikdy nebyl pro to, aby byli muži u porodu. Pouze u hlavy. Říkával, že poté, co uvidí všechnu tu krev a utrpení své ženy, že se jim to pak v hlavě může nějak „přecvaknout“ a vztah už nebude to, co dřív. Ač vždy nezapomenul podotknout, že každý je ale jiný.

Co volný čas, hobby, odpočinek?

Pořád něco četl, musel pořád něco číst, pořád něco psal. Stále sledoval současné dění i historii. Měl neuvěřitelnou paměť. Napsal článek do dolnopočernických novin o své tetě Fanynce, která žila v období heydrichiády. Na popud historika, který článek četl, byl osloven produkcí televize a pak spolupracoval na seriálu Heydrich: Konečné řešení. Psal též do různých jiných i nezdravotnických novin a periodik. Obdivoval Karla Čapka a Jana Wericha, s nímž se nejen osobně znal, ale i přátelil. Také mu porodil vnučku. Hodně a rád cestoval, hlavně vlakem. Svého času míval, díky svému tatínkovi „režijku“. Kolikrát jsme vyráželi odsud na koncert do centra Prahy zásadně vlakem, tu jízdu si velmi užíval, měl ji velmi rád.

Ovšem jeho velkou láskou byl sport. Zejména basket­bal, lehká atletika a fotbal. Pamětníci vzpomínají na famózní obloučky začínající od palubovky a končící v koši. Přesto, že neměl správnou basketbalovou výšku, patřil ve své době v Počernicích mezi nejúspěšnější střelce. Ve fotbale byl u začátků mnohých hvězd jako Petr Čech nebo Pavel Horváth, s tím jsme ještě letos byli posedět v hospůdce. Jezdil mnoho let jako lékař reprezentace do 21 let. Měl znalosti i z ortopedie, dokonce vystudoval trenérsko-medicínskou nadstavbu. Při cestách reprezentace do zahraničí například sestavoval i jídelníčky. Například v Sovětském svazu musel velmi improvizovat. Často fungoval také jako překladatel, masér, psycholog. Byl opravdu všestranný. Nejen pro svou odbornost jel také na snad první neoficiální mistrovství světa ve fotbale žen. Ale co vím, ne příliš rád. Nezapomněl podotknout, že s těmi chlapy je to lepší... Rovnější. Byl pro své týmy oporou, nezkazil žádnou legraci a sám ji aktivně vymýšlel. Kluci z fotbalu ho milovali. Trenéři Ježek s Brücknerem říkávali: “Jede-li Evžen, je to jistota.“

Dokázal Vás někdy naštvat?

Někdy taky. Když tvořil, tak zrovna holubičí povaha nebyl. Když psal, byla všude lejstra. Takový tvůrčí chaos.

Labradorky

Evžen naše holčičky, jak jim říkal, miloval. K jejich porodům přistupoval velice zodpovědně. Byl na telefonickém kontaktu se svým kamarádem veterinářem, zdál se nervóznější než při komplikacích v porodnici. Například doporučované dávky oxytocinu se mu zdály příliš silné k hmotnosti zvířete. Profesionálně se zachoval i při záchraně štěňátka, které se narodilo bezvládné. Začal resuscitovat, dýchal do čumáčku a masíroval hruď a podařilo se to. Štěňátko pojmenoval Dušánek. S labradorkami byl snad i propojen. Jasně věděly, že Evženovi nebylo dobře. Ležely mu u postele a v den pohřbu měla jedna z nich slabou mozkovou příhodu. V létě přijeli známí s potomkem jedné z nich, která jej radostně přivítala, ale stále se hodila dívat k autu, jestli náhodou ještě někdo nepřijel a nevystoupí... Chci pokračovat v tradici našich labradorek a kolem Mikuláše snad budeme mít štěňátka. Evžen pro to naše již vybral jméno.

Doručeno do redakce dne 15. 10. 2014

MUDr. Michaela Mikešová


Štítky
Dětská gynekologie Gynekologie a porodnictví Reprodukční medicína

Článek vyšel v časopise

Praktická gynekologie

Číslo 4

2014 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se